Při jednom z mnoha stěhování, který je součástí mého životního stylu, jsem v šuplíku narazila na knihu Cesta pokojného bojovníka, ve které byl uložený můj kdysi dávno sepsaný bucket list. Ze zvědavosti jsem začala číst. Musela jsem se usmát a s potěšením jsem zjistila, kolik bodů a přání jsem si splnila.
Nevědomky. Pouze tím, že jsem kompletně změnila životní styl a vydala se do světa.
Dnes si žiju život, o jakém jsem četla pouze v cestovatelských magazínech, život který mě neskutečně baví a z cestování se stala skoro závislost 😀 Procestovala jsem mnoho zemí, na spoustu míst se ráda vracím a v zahraničí jsem se nakonec rozhodla i žít.
Tohle ale přece nemůžu nikdy zažít, myslela jsem si.
Když jsem byla mladší, milovala jsem encyklopedie. Milovala jsem především části věnované přírodě a geografii. Koukala jsem na všechny ty nádherné fotky v tlustých knihách, v knihovně si půjčovala časopisy National Geographic a snila o tom, jaké to na takových místech musí vypadat.
Hltala jsem příběhy lidí, kteří žijí nějakým nevšedním a dobrodružným životem a tiše jsem záviděla. Jaké by to asi bylo takový život žít? Jaké by to bylo, kdybych měla tolik peněz a mohla se podívat například na druhou stranu planety? Jaké by to bylo, zkusit si žít v nějaké cizí zemi?
Žila jsem ale v přesvědčení, že cestování stojí spoustu peněz a já si ve své práci vydělávala sotva třináct tisíc. Letenky přece stojí spoustu peněz. Na to bohužel nemám. A navíc jsem už na takový “vysněný” život plný zážitků stará. Měla jsem začít dřív, pokud jsem chtěla. A hotovo.
Nuda v práci? To je přece normální!
V práci začala být nuda. Neprodávalo se, já se necítila dobře a tak jsem si začala hledat novou práci, ovšem zcela bez úspěchu. A do toho se z plného úvazku v rámci šetření stal úvazek částečný. Seděla jsem v práci, koukala z okna a “na černo” poslouchala rádio. V osobním životě jsem byla v začarovaném kruhu, všude ukázkový stereotyp, před kterým Vás varují všechny příručky životního stylu, kterých jsem tehdy doma měla několik.
Někdy stačí otevřít oči nebo nastavit uši 🙂
V rádiu vždy jely všemožné reklamy, chytlavé písničky nebo inspirující rozhovory. Když jsem ale tehdy už po několikáté slyšela v reklamě hlas Jirky Mádla mluvící o tom, jak jezdí studovat jazyky do zahraničí, nedalo mi to a sedla jsem k internetu. A bylo.
Rozhodla jsem se, že pojedu do Anglie si vypilovat svoji angličtinu. Nechala jsem agenturu aby mi zařídila potřebné věci, domluvila si měsíční volno v práci, sbalila velký kufr a sedla na svůj první let v životě.
Anglie mi učarovala. Zábavné hodiny angličtiny, potkávání nových, podobně smýšlejících lidí, výlety po památkách, moře. Byl to doslova nový vítr do plachet.
Dnes si troufám říct, že mi tento pobyt změnil život.
Po návratu do Česka jsem věděla, že tohle chci zažívat znovu. To nadšení, ty pocity volnosti. Nedokázala jsem se znovu vrátit do původního stereotypu. Když se mi pak do rukou dostala knížka o cestování, popisující přesně to, co jsem hledala, věděla jsem na jisto, že musím vyjet ven a cestovat.
Pořád někde na cestě..
Začala jsem tak nový život ve Skotsku, u kterého ale nakonec nezůstalo, a za posledních osm let jsem tak žila a pracovala v několika různých zemích i na odlišných kontinentech. Vystřídala jsem různé profese, od práce v restauraci v Irsku, Kanadě nebo Norsku, přes sbírání třešní na Novém Zélandu nebo vedení resortu v Kanadě, až po práci se psy ve Finsku. Zjistila jsem, jaké možnosti takový život nabízí, a že rozhodně není čas na koukání z okna. Žiju život, který není napsaný v žádné encyklopedii a o kterém se mi ani nesnilo.
Cestování je zkrátka něco, co mě neskutečně baví. Za tu dobu jsem potkala spoustu různých lidí, nasbírala mnoho zkušeností, a ty ráda předávám dál. Každá země je jiná, jinak krásná a určitě stojí za to ji navštívit. Moje rada tedy zní:
Prostě sbalte doma kufr a oznamte “Někam jedu”.
